Derivát tvořený od verbálních bází sufixem ‑l‑ mající „dlouhou“ koncovku tzv. tvrdé deklinace adjektiv (vzor mladý), která vyjadřuje v relaci shody s jménem jeho nominální rysy rodu, čísla a pádu: pobled-l-_shoda, a to ve všech třech možných konfiguracích, v nichž se objevují v syntaxi adjektiva: (a) atributivní adjektivum – jméno, (b) subjektové jméno – posponové adjektivum / objektové jméno – posponové adjektivum, (c) subjektové/objektové jméno – doplňkové adjektivum:

Podobně jako jiná adj. má tento ‑l‑deverbální derivát v syntaktické konfiguraci, v níž nemá k dispozici jméno pro shodu, koncovku ‑e: Dívka vypadá dost pobledl‑e. Tvar s ‑e‑ ztrácí možnost přijímat adjunkty (kromě kvantitativních), které jsou u tvarů shodných: Dívka se vrátila dost pobledlá vyčerpáním × Dívka vypadá dost pobledle *vyčerpáním.

V klasické č. lingvistice se popis ‑l‑ových deverbálních adjektiv v zásadě omezuje na jejich pojmenování, které má postihnout jejich význam: že jde o ↗adjektiva rezultativní aktivní (✍PMČ, 1996:172), n. aktivní vlastnostní výsledková adjektiva (✍ČŘJ, 1996:115). ✍MČ 1 (1986) se pokouší o jejich diferenciaci a rozlišuje tři typy, přiznávajíc přitom, že rozdíl mezi nimi nelze jasně postihnout. Analýzu v rámci deskriptivní gramatiky představila ✍Frnochová (2014), v rámci generativní gramatiky ✍Biskup (2010).

Deskriptivně lze rozlišovat dva strukturní typy těchto adj. (a nadto několik solitérních adj. s neprediktabilními vlastnostmi morfosyntaktickými i sémantickými: minulý, bývalý, trvalý ospalý, rozsáhlý, ojedinělý, posedlý, lesklý, jedlý aj.; viz k tomu ✍Frnochová, 2014):

1. ‑l‑ový sufix se připojuje k verbální struktuře obsahující kořen s rysem [– událost], tematický sufix hostící rys [+ verbum] a kvantitativní prefix: na‑modr‑a‑l‑ý, na‑hrb‑Ø‑l‑ý, při‑hloup‑Ø‑l‑ý; pokud by bylo z daného kořene tvořeno sloveso kmenotvorným sufixem ‑n(o)u‑, ‑l‑ se připojuje přímo ke kořenu: po‑bled‑l‑ý, na‑slád‑l‑ý, za‑rud‑l‑ý (× bled‑nou‑t, slád‑nou‑t …). Tato adjektiva vyjadřují míru vlastnosti označované kořenem a verbalizační morfém je ve struktuře proto, že kvantitativní prefixy se kombinují s verbálními bázemi, srov. nasládlý × *nasladký. Vyjadřují prostý stav, který není nutně výsledkem změny (nasládlý guláš vyjadřuje jen to, že guláš je trochu sladký, ale nutně neimplikuje, že v nějakém předcházejícím časovém okamžiku takový nebyl). Má-li se vyjádřit, že nasládlost guláše je výsledkem změny, tj. vyrozumívat se, že v nějakém předcházejícím časovém okamžiku guláš nasládlý nebyl, musí se použít verbální struktura s morfologií adjektivizovaného přechodníku minulého: nasládnuvší guláš. Protože tato adv. vyjadřují stavy, spojují se s durativními časovými adverbiáliemi, vyjadřujícími trvání stavu (hodinu / *za hodinu pobledlý).

2. ‑l‑ový sufix se připojuje k verbální struktuře obsahující rys [+ interní kauzace] a lexikální perfektivizační prefix; tvoří se tedy od dokonavých intranzitiv, typicky ↗neakuzativ: *červenalý × z‑červenalý, *mrzlý × pro‑mrzlý, *spalý × vy‑spalý, *šlý – přišlý (Rytíř přišlý z nicoty – titul knihy). Kmenotvorný sufix hostící rys [+ interní kauzace] (v případě ‑n(o)u‑ v povrchové struktuře nepřítomný) se připojuje ke struktuře s rysem vlastnost (prefix‑stár‑nu‑l‑, prefix‑hlad‑ov‑ě‑l‑, prefix‑modr‑a‑l‑), n. s rysem předmětnost (prefix‑kamen‑ě‑l‑, prefix‑dřev‑ěn‑ě‑l‑), n. s rysem událost (prefix‑prah‑nu‑l, prefix‑krn‑ě‑l). Tato adjektiva vyjadřují výsledný stav, tj. vlastnost, která je výsledkem završeného děje: zesládlý guláš ‘guláš, který zesládl, a tedy je zesládlý’ (přičemž se vyrozumívá, že nutně v nějakém předcházejícím časovém momentě sladký nebyl). Protože derivace vychází z neakuzativní verbální struktury, (a) jméno, k němuž se tato adj. vztahují, má interpretaci patientu; (b) ‑l‑ový sufix se nepřipojuje k tranzitivům Dívka zbledla – zbledlá dívka × Dívka zlomila větev – *zlomelá dívka / zlomená větev / větev zlomivší dívka; (c) tato adj. se nekombinují s agentově orientovanými adv. typu úmyslně: (Dívka se vrátila *úmyslně zbledlá), ale – díky verbální části své vnitřní struktury – mohou se kombinovat s interním kauzátorem: velkým tlakem prasklá hadice, dlouhotrvajícím suchem vyschlý rybník. Je tedy rozdíl mezi (i) převrhlá pramice a (ii) převržená pramice: (i) má interpretaci antikauzativního derivátu (‘pramice se převrhla’), (ii) interpretaci tranzitivního derivátu (‘někdo převrhl pramici’), srov. i očekávaný kontrast vůči (c): *úmyslně převrhlá pramice × úmyslně převržená pramice. Protože tato adv. vyjadřují výsledný stav, spojují se s durativními adverbiáliemi, vyjadřujícími dobu trvání stavu od jeho nastání (Už jsem hodinu promrzlý × děj: Už jsem *hodinu promrzl) n. s časovými adverbiáliemi limitativními, vyjadřujícími dobu trvání děje do jeho vyústění ve stav: za hodinu promrzlý turista × děj: za hodinu promrzl.

Zvláštní třídu tvoří adj. typu opilý. Pro strukturu opilý řidič je k dispozici kompozicionální interpretace ‘řidič, který se opil, a je tedy opilý’, opírající se o verbální intranzitivní (antikauzativní) strukturu, ale i nekompozicionální interpretace opírající se o verbální tranzitivní (externěkauzativní) strukturu ‘řidič, kterého někdo opil, a je tedy opilý’, kterou kompozicionálně zajišťuje opitý řidič; viz ↗pasivní participium.

‑L‑deverbální adjektiva participia sdílejí verbální část své vnitřní struktury s ↗‑l‑participii, tj. tzv. minulými participii typu zbledl; odlišují se od nich řadou morfosyntaktických vlastností, které jsou ve vztahu k rozdílu sémantickému mezi oběma deriváty (tento vztah je v různých teoriích usouvztažňován různě): ‑l‑deverbální adjektiva jsou stavová participia (tj. adjektivní participia), ‑l‑participia jsou dějová participia (tj. verbální participia) (podobně jako: ‑n‑/‑t‑participia jsou jednak dějová participia, jednak stavová participia; viz ↗pasivní participium):

(a) ‑l‑deverbální adjektiva mají pro vyjádření shody jen tvary dlouhé (ztuhlý‑ý/‑á …), kdežto ↗‑l‑participia jen tvary krátké (ztuhl‑Ø/‑a …).

(b) ‑l‑deverbální adjektiva mají distribuci adjektiv (viz výše), ↗‑l‑participia mají omezenou distribuci: objevují se jen s ↗gramatickým auxiliárem jsem, jsi … n. bych, bys v přísudku: On Ø ztuhl‑Ø / On je ztuhl‑ý × Vrátil se *ztuhl‑Ø / Vrátil se ztuhl‑ý.

(c) ‑l‑deverbální adjektiva se derivují ze syntakticky/sémanticky omezené třídy verbálních kmenů (viz výše), ↗‑l‑participia se derivují od všech verbálních kmenů, včetně kmenů auxiliárů: ztuhl / ztuhlý (úzkostí) × rozbil / *rozbilý, musel / *muselý aj.

(d) z (c) vyplývá, že ‑l‑deverbální adjektiva nemohou mít přímý předmět, zatímco ↗‑l‑participia mohou: *rozbilý vázu × rozbil vázu, a taky to, že ‑l‑deverbální adjektiva nemohou přijmout reflexivum, kdežto↗‑l‑participia ano: rozbilý se × rozbil se.

(e) ‑l‑deverbální adjektiva se derivují typicky z verbálních struktur s rysem dokonavost (viz výše), ↗‑l‑participia se derivují od dokonavých i nedokonavých verbálních kmenů: tuhl / *tuhlý × ztuhl / ztuhlý.

(f) ‑l‑deverbální adjektiva nemohou mít v povrchové struktuře tematický sufix ‑n(o)u‑ (viz výše), ↗‑l‑participia mohou: zbledlý / *zblednulý × zbledl / zblednul.

Klíčovým úkolem analýzy těchto adj. participií je derivovat jejich stavový význam, protože viditelné morfémy jejich vnitřní struktury za stavový význam zodpovědné nejsou: ‑l‑ se totiž objevuje i ve verbálních participiích, která mají dějový význam (_dějzbledl × _stavzbledlý), flexe složené (adjektivní) deklinace to taky není, protože ta se objevuje i na participiích, která mají evidentně dějový význam (Petrem zkoušený / *zkoušen‑Ø student). ✍Biskup (2010) proto navrhuje (zjednodušeně řečeno), že ve vnitřní struktuře těchto adj. je přítomen morfém, který má rys [stativizér]. Viz také ↗adjektivum, ↗participium, ↗‑l‑ové participium verbální.